Jdi na obsah Jdi na menu
 

Dějiny poutního místa

   Počátky poutního místa spadají do vrcholného baroka, do období vrcholícího mariánského kultu. Tehdy ves patřila k údrčskému statku toužimského panství markrabat bádenských a po církevní stránce pod duchovní správu fary ve Žluticích, na stejnojmenném panství Kokořovců z Kokořova. Tamní farář, tepelský premonstrát P. Johann Rick, OPraem., patrně nelibě nesl fakt, že Skočtí nechodili pravidelně do kostela, neboť cesta ze Skoků do vzdálených Žlutic byla dlouhá a za špatného počasí neschůdná. Proto někdy na počátku roku 1717 si po mši svolal 10 skockých sedláků a vyzval je, aby se každý 10 zlatými složili na stavbu kaple a ulití zvonu pro kapli ve Skocích, kde by se mohli společně modlit. Sedláci však faráři oponovali, že jsou stejně dobrými křesťany a farníky jako jejich otcové a dědové, kteří se bez kaple také obešli, nakonec však přislíbili kapli postavit. Ovšem na slib rychle zapomněli a ke stavbě kaple se neměli. Výzvy nakonec uposlechl pouze jeden z nich, zbožný sedlák Adam Lienert, otec 7 dětí. Ve snu se mu měla zjevit Panna Marie, aby mu tak připomněla slib daný ve žlutickém kostele. Proto prodal jednoho ze svých 4 koní za 25 zlatých. Za ně si v Toužimi zajistil zedníka (při cestě našel tři krejcary, které propil se zedníkem na uzavření smlouvy a část věnoval toužimskému kostelu), ve Žluticích pak tesaře. Panský úřad v Údrči daroval na stavbu kaple 2 klády na dřevo a 200 cihel z panské údrčské cihelny. Lienert vybral pro kapli na radu P. Ricka zasvěcení Panně Marii Pomocné, proto dal pro kapli vymalovat u malíře Johanna Wolfganga Richtera, toužimského měšťana, kopii známého zázračného milostného obrazu Panny Marie Pomocné z německého Pasova. Obraz, zobrazující část pasovského oltáře s milostným obrazem, byl zhotoven za 8 dnů a stál 9 zlatých. Kaple byla vysvěcena P. Rickem, OPraem., 29. září 1717. Měla obdélný půdorys, byla 4 sáhy dlouhá a 2 sáhy široká (cca 7 x 3,5 m), zděná, klenutá, se dvěma okny, střecha byla kryta šindelem a měla věžičku se zvonem (ulit v Praze za 30 zl.). V roce 1727 nechal Lienert vymalovat u toužimského malíře do kaple ještě obraz sv. Kateřiny a v roce 1733 byla ke kapli přistavěna dřevěná předsíň. Modlitby a prosby k P. Marii ve skocké kapli byly účinné, příchozí hledali zejména přímluvu za uzdravení. Právě četná zázračná uzdravení podnítila příliv dalších stovek a posléze i tisíců poutníků ze širokého okolí, kteří namísto poutě do vzdáleného Pasova, putovali do Skoků. Lienert se obrátil na svou vrchnost, markraběnku Sibylu Augustu z Báden-Badenu, s žádostí o zavedení bohoslužeb ve Skocích. Ta v se pak roce 1732 obrátila na pražského arcibiskupa Daniela Josefa Mayera von Mayern a požádala pražskou arcibiskupskou konzistoř o svolení konat v kapli mše svaté a o vyšetření zdejších zázraků. Na podzim 1732 přijela do Žlutic vyšetřovací komise ve složení přísedící arcibiskupské konzistoře Maxmilián Wietrowski a sekretář Johannes Gallasch. Za účasti panského úředníka Josefa Haberkorna pak 11 dnů vyšetřovala poutníky. Za svou činnost dostali komisaři od panského úřadu odměnu 120 a 60 zlatých. Komise zaznamenala různá vyslyšení modliteb a zázraky, zejména zázračná uzdravení poutníků z okolí (celkem bylo vyslechnuto 18 měšťanů, řemeslníků a poddaných z okolních měst a vsí). Např. toužimský purkmistr a pekař Albrecht se během krupobití mezi osmou a devátou hodinou večer modlil společně se ženou k P. Marii ve Skocích, aby uchránila jejich pole. Kroupy padaly velké jako vejce, manželka slíbila obětovat dvě svíce po 15 krejcarech. Když bouře přešla, vzali lucernu a šli na pole. Jejich pole bylo jako zázrakem nepoškozeno, okolní pole byla potlučena kroupami. Z vyslýchaných poutníků se většina modlila za uzdravení, jiní za odpuštění platu za dříví, za uzdravení chromého koně či za ochranu před krupobitím. Na základě šetření byl arcibiskupskou konzistoří skocký „pasovský“ obraz P. Marie Pomocné prohlášen dekretem z 28. listopadu 1733 pouze za dobrotivý a dobročinný, nikoliv však za zázračný a milostný, což však příliv dalších poutníků nijak neomezilo.  Ve skocké kapli se záhy zrodila místní tradice lidové zbožnosti a mariánské úcty, spočívající v adoraci obrazu dotykem. Dekretem z 3. dubna 1734 arcibiskupská konzistoř povolila zřídit v kapli oltář a konat mše svaté. První se uskutečnila již 16. dubna. Současně byla tepelským opatem zřízena mariánská kongregace, která postupem doby měla  tisíce členů a pečovala o rozvoj poutního provozu. O dva roky později povolila pražská konzistoř konání procesí do Skoků, první se konalo pod vedením P. Johanna Altmanna z Buškovic (něm. Puschwitz) u Podbořan 16. června 1736, v tomto roce dosáhl počet poutníků 29.350, kteří přícházeli i ze vzdálených míst českého vnitrozemí, z Plzeňska, Plaska, či Rakovnicka. Věhlas poutního místa a zdejšího obrazu P. Marie Pomocné se šířil jak v regionu, tak i za hranicemi Čech.  V následujícím roce 19. září římská kurie povolila při kostele ustavení mariánského bratrstva a povolila vydávání odpustků při mariánských svátcích. V tomto roce počet poutníků dosáhl již 35.300 osob. Příliv poutníků a obětních peněz, v l. 1728-39 bylo na sbírkách od poutníků shromážděno jmění ve výši 12.522 zlatých, podnítilo skockou vrchnost, markraběte Ludvíka Jiřího z Baden-Badenu, k rozhodutí nahradit kapli větším kostelem. Návrh stavby byl zadán 22. dubna 1736 staviteli Johannu Schmiedovi (též Schmidovi), měšťanu z Útviny. Jím podepsaný plán kostela s rozpočtem ve výši 9.548 zlatých a 22 krejcarů byl prostřednictvím vrchního inspektora dvorního úřadu v Ostrově Kliegla 8. června 1736 předložen markraběti a poté také pražské konzistoři ke schválení. Schmied patří mezi významné regionální barokní stavitele, kromě Skoků realizoval také monumentální poutní kostel sv. Anny v Sedleci u Karlových Varů (1738-1745) a barokní přestavbu kostela Narození P. Marie v Toužimi a novostavbu fary tamtéž (1738-1742). 23. října 1736 položil tepelský opat Raimund Schimanowsky, OPraem., základní kámen a již 2. července (některé prameny uvádějí též nesprávně 29. března) 1738 byl kostelní oltář zasvěcený Navštívení Panny Marie (původně byla památka Navštívení P. Marie slavena právě 2. července, dnes 31. května) slavnostně vysvěcen za účasti tepelského opata Hieronyma Francisca Ambrose, OPraem., a dalších 20 prelátů a jiných duchovních, patrona kostela, markraběte bádenského, zastupoval jeho vrchní inspektor a dvorní rada Kligl z Ostrova, který 15. července zaslal markraběti zprávu o průběhu slavnosti. Poutníků se zde sešlo na 8.000 z okolních farností, bylo pro ně vystaveno 21 sudů s pivem. Během stavby (z popudu tepelského opata a s ohledem na přebytek peněz na realizaci stavby) došlo ke změně původního plánu, namísto jednověžového průčelí bylo vybudováno dnešní monumentální průčelí dvouvěžové. Stavba se protáhla až do konce 40. let 18. století. Kostel byl spravován žlutickou farou na panství Kokořovců, patronátní právo však patřilo i skocké vrchnosti, Bádenským, což způsobilo spory mezi oběma feudály. Markrabě Ludvík Jiří začal bez zemského povolení čepovat ve Skocích pro poutníky vlastní pivo a kontroloval obětní peníze od poutníků. To nelibě nesli Kokořovci, kteří jako patroni žlutické fary hájili své zájmy. Bádenští využili dobrých kontaktů s tepelským opatem, který se obrátil do Vatikánu k papeži Benediktu XIV. a získal od něho 9. prosince 1740 exempční bulu, kterou byl kostel ve Skocích vyjmut z pravomoci pražského arcibiskupství a tedy i fary ve Žluticích a přifařen k tepelské klášterní farnosti. V témže roce, 9. července, byl slavnostně za účasti chotěšovského probošta P. Kryštofa Schmiedla, OPraem., přenesen skocký obraz Panny Marie Pomocné ze staré kaple na oltář do kostela, patrně tehdy byl obraz korunován jako obraz milostný, byť tento statut oficiálně nezískal, tedy doplněn o kovovou zlatou korunku s umělými kameny. Kvůli zachování zdejší tradice lidové zbožnosti, adorace obrazu dotykem, byl obraz v kostele zpřístupněn zvláštním zaoltářním prospektem a ten navíc doplněn o neobvyklou manipulaci s obrazem. Spory obou feudálů však pokračovaly dále, nakonec rozhodla až císařovna Marie Terezie a svým dekretem z 2. dubna 1746 potvrdila dřívější přidělení kostela do duchovní správy tepelských premonstrátů papežskou kurií, ovšem duchovní správu nad místními farníky ponechala faře ve Žluticích, udělila Kokořovcům právo být přítomní při otvírání schránky na obětní peníze a Bádenským zakázala ve Skocích výčep piva a přikázala úhradu vzniklých škod, 30. září 1746 podpisem tzv. Mariánskoskockých kompaktát mezi tepelskou kanonií a bádenským markrabětem byly sporné záležitosti definitivně urovnány.   Tepelská kanonie zřídila v roce 1748 při kostele svůj superiorát (řeholní dům) a 2. července 1748 jej slavnostně převzal první představený - superior P. Rick, OPraem. Na slavnost tehdy dorazilo 8.000 poutníků. V tomto roce přesáhl celkový počet poutníků již 40.350 věřících. Definitivní tečku za spory o patronát udělalo zřízení lokálie (samostatné duchovní správy) 24. září 1785 ve Skocích, jediným patronem se tak stávají majitelé panství, tedy Bádenští, současně byl zřízen místní hřbitov. Patronátní práva ke kostelu zůstala údrčskému statku, který byl později rozparcelován a vlastní velkostatek prodán. K nově vzniklé lokálii byly přifařeny ještě obec Mlyňany (něm. Lindles) a osady Martice (něm. Maroditz) a Dolánky (něm. Dollanka) včetně Rohrerova mlýna. V roce 1756 založil superior P. Andreas Linxweiler, OPraem., knihu učiněných milostí a vyslyšených proseb ve Skocích. Věhlas Skoků a zdejšího dobrotivého obrazu Panny Marie Pomocnice ze Skoků se brzo rozšířil nejen do širokého okolí, ale i do českého vnitrozemí a za hranice země.  Z původní invokace, tj. vzývání "Matky Boží ve Skoku", vzniklo v českém prostředí a díky lidové zbožnosti, zkrácením a zkomolením původního českého slovního spojení, dodnes známé a užívané zvolání "Panenko Skákavá", v němž se odráží někdejší věhlas poutního místa. V roce 1857 byla lokálie povýšena na farnost. Po zákazu procesí Nařízením o pořádku služeb božích, vydaný císařem Josefem II. v dubnu 1784, poutí a poutníků do Skoků výrazně ubylo. Kostel začal chátrat, patronátní údrčský velkostatek omezil financování údržby stavby a malá farnost nestačila údržbu  financovat sama. Již v roce 1838 jsou zaznamenány závažné škody, zejména na střeše kostela, nakonec musela být kostelní loď pro bohoslužby zcela uzavřena. Změnu k lepšímu přineslo až převedení patronátu z údrčského velkostatku na tepelský klášter 27. prosince 1902. Jeho opat P. Gilbert Johann Baptist Helmer, OPraem., nechal kostel v roce 1903-4 opravit a současně dal vystavěl v letech 1904-6 novou velkou faru - superiorát. V rámci této obnovy se plánovalo rozšíření terasy o nové dvouramenné schodiště se sochařskou výzdobou. Po letech stagnace se péčí tepelského kláštera začala obnovovat mariánská poutní tradice. S vyjímkou válečných let přicházejí do Skoků opět tisíce českých i německých poutníků z blízkého i vzdáleného okolí a Skoky se opět staly významným regionálním mariánským poutním místem. Do poutního provozu negativně zasáhly poválečné události po roce 1945, nejdříve to bylo vystěhování německého obyvatelstva ze Skoků a celého regionu, včetně německých řeholníků z tepelského kláštera. Atmosféru této doby nejlépe vystihuje vzpomínka účastníka poslední pouti německých kozlovských farníků do Skoků. Další ránu Skokům přinesly politické změny po roce 1948, kdy se moci zmocnili komunisté. Jejich tehdejší státní bezpečnost StB v noci z 13. na 14. dubna 1950 v rámci tajné celostátní operace „K“ internovala premonstrátské řeholníky z Teplé i skockého superiora a jejich klášter v Teplé uzavřela, zestátnila a přeměnila na kasárna, skockou klášterní farnost převzaly do správy sousední římskokatolické farnosti v Bochově a ve Žluticích. Změna obyvatelstva, společenské i politické změny a perzekuce církve negativně ovlivnily poutní život Skoků, přesto však zcela nezanikl. Účastníci poutí byli sledováni agenty StB - státní bezpečnosti, byl zakazován prodej občerstvení a suvenýrů, přístup do Skoků znemožňovaly umělé překážky na cestách, např. hromady štěrku, které navážel státní statek na příkaz okresního vedení komunistické strany. K určitému oživení došlo koncem 60. let 20. století, kdy se v důsledku uvolnění poměrů začínají poutí ve větší míře zúčastňovat němečtí vysídlenci. Kostel se po roce 1958 stal státem chráněnou kulturní památkou a byl státem udržován a opravován, na přelomu 60. a 70. let probíhaly opravy kleneb, krovů sanktusníků a věžních bání, byla vyměněna břidličná střešní krytina za plechovou a osazeny ochranné sítě do oken. Po obnovení řeholní kumunity premonstrátů v Teplé v roce 1990 se kostel 17. září 1998 (na základě darovací smlouvy z 28.5.1998) vrátil zpět do majetku jejich obnovené kanonie a současně byl plzeňským biskupem jako správce kostela ustanoven rektor. Kdysi velmi živá duchovní a poutní tradice Skoků se po polovině 20. století zredukovala pouze na hlavní pouť 2. července (resp. první neděli v červenci) ke svátku zasvěcení kostela. Po reformě římského kalendáře „Calendarium Romanum“ v roce 1969 byl svátek Navštívení Panny Marie přesunut z 2. července na 31. května, ale pouť ve Skocích se začala konat 1. května. Původní tradiční červencový termín však zůstal zachován a tak se zde nyní pořádají dvě hlavní pravidelné církevní poutě ročně, které jsou hojně navštěvované německými rodáky a které v posledních letech organizoval Svaz Němců v Čechách, region Chebsko s podporou Kanonie premonstrátů Teplá, občanského sdružení Pod střechou a Plzeňské diecéze, jejíž tehdejší biskup Mons. František Radkovský zpravidla celebroval květnovou poutní mši. V roce 2005 byl však kostel z důvodu nepřestávajícího plenění zloději a vandaly zcela zazděn a poutě v kostele zrušeny, aby byly od roku 2007 znovu obnoveny a později rozšířeny o další poutní bohoslužby během celého roku.

Superioři ve Skocích :
1748-1756 P. Johann Rick, OPraem.
1756-1775 P. Andreas Linxweiler, OPraem., zavedl zaznamenávání skockou Pannou Marií vyslyšených proseb a beneficií (knihu milostí a vyslyšených modliteb)
1775-1788 P. Maximilian Schwager, OPraem.
1789-1798 P. Thaddäus Meixner, OPraem.
1798-1808 P. Nepomuk Koller, OPraem.
1809-1812 P. Raimund Czerwenka, OPraem.
1812-1813 P. Kandidus Weismann, OPraem.
1813-1816 P. Franz Gruhs, OPraem.
1817-1821 P. Ludwig Wurtinger, OPraem.
1821-1828 P. Christian Reichl, OPraem.
1828-1832 P. Anton Vogl, OPraem.
1832-1837 P.Paul Frey, OPraem.
1837-1847 P. Leopold Schon, OPraem.
1847-1856 P. Raphael Schierl, OPraem., podle vlastních zápisů byl skrze Panu Marii ve Skocích zbaven nemoci a z vděčnosti pak zasvětil svůj život službě Paně Marii
1857-1877 P. Johann Weimann, OPraem.
 
Od povýšení Skoků na farnost v roce 1857 následovali superioři:
1877-1881 P. Michael Matousek, OPraem.
1881-1885 P. Arnold Rauwolf, OPraem.
1885-1887 P. Johann Leibl, OPraem.
1887-1890 P. Cölestin Jana, OPraem.
1890-1897 P. Thomas Klement, OPraem.
1897-1899 P. Sigismund Hanika, OPraem.
1899-1901 P. Stephan Uhl, OPraem.
1901-1905 P. Thomas Klement, OPraem.
1905-1911 P. Emanuel Stillip, OPraem.
1911-1915 P. Maximilian Gröschl, OPraem.
od 1915 P. Ferdinand Schöppl, OPraem.
do 1946 P. Theodorich W. Heinrich, OPraem.
Kromě superiorů sloužili ve Skocích také pomocní kněží (vysílaní z tepelského kláštera během poutní sezóny), dříve zde po celý rok byli kaplani, kteří v zimě vypomáhali v okolních farnostech, např. P. Evermod Parchhansl, OPraem., a od roku 1898 zasloužilý knihovník P. Milo Nentwich,, OPraem., od roku 1902 zde byli kaplani již jen během léta.
Po roce 1946 byla farnost ve Skocích spravována pouze administrátory, z tepelské kanonie byl jako poslední P. Metoděj Cetl, OPraem., někdy od konce 50. let  až do roku 1998 administrovali skokovskou farnost správci římskokatolických farností v Bochově nebo Žluticích.

Rektoři kostela:
Po převedení kostela zpět Kanonii premonstrátů Teplá ustanovil biskup plzeňský správcem kostela rektora, 
od r. 1998 je jím tepelský premonstrát P. Augustin Ján Kováčik, OPraem. (1998-2011 administrátor kanonie). 

 
                                                                                               Jiří Schierl
 
Literatura a prameny:
Archiv kláštera premonstrátů Teplá, archivní fond Klášter Teplá.
Brandl, Benedikt, Dr.: Zur Geschichte der Walfahrtskirche und Pfarrei Maria Stock bei Lutitz, 1925.
Fiala, Jaroslav PhDr.: K počátkům poutního místa Skoky, in IX. historický sborník Karlovarska, Karlovy Vary 2003.
Fischer, Eduard, P., S. J.: Besuch des Gnadenbildes Maria Stock. Mit oberhirtlicher Benehmigung. Im Selbswerlage – Buchdreuckerei „Austria“ Franz Doll, Wien, Wien, 1909.
Franz, Georg Hrsg.: Briefe und Akten zur Geschichte des Dreißigjährigen Krieges. Neue Folge: Die Politik Maximiliams I. von Bayern und seiner Verbündeten 1618-1851. Erster Teil, Erster Band: Januar 1618-Dezember 1620. München (Wien) 1966.
Frind, Anton: Kirchengeschichte Böhmens. Bde 1-4. Prag 1864-1878.
Gindely, Anton: Rudolf II. und seine Zeit: 1600-1612. 2 Bde. Prag 1868.
Hantsch, Hugo: Die Geschichte Österreichs. Erster Band. 4. Auflage. Graz (Wien, Köln) 1959.
Hartinger, Walter: Mariahilf ob Passau. Passau 1985.
Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005. Český statistický úřad. Praha 2006.
Kaak, Hans-Georg: Markgräfin Sibylla Augusta. Konstanz 1983.
Parker, Geoffrey: Der Dreißigjährige Krieg, aus dem Englischen von Udo Rennert. Frankfurt/Main 1987.
Polišenský, J. V.: The Thirty Years* War, transl. by R. Evans. London 1971.
Schopf, Alfred Dr.: Der Architekt der Kirche in Maria Stock. In Heimatbrief für den Kreis Luditz-Buchau und Deutsch-Manetin. Jahrg. 42, Folge 10 (Nov. 1990), str. 2.
Schopf, Alfred, Univ.-Prof. Dr.: Die Wallfahrt zu Maria-Stock.
Schopf, Alfred, Dr.: Das erste Stocker Fest. In: Heimatbrief für den Kreis Luditz-Buchau und Deutsch-Manetin. Jahrg. 43. Folge 1 (Januar 1991). str. 10-11 und Folge 2 (Febr. 1991), str. 3.
Sturmberger, Hans: Georg Erasmus Tschernembl: Religion, Libertät, Widerstand. Graz 1953.
Toegel. Miroslav Hrsg.: Documenta Hohemica Bellum Tricennale Illustrantia, Tomus II: Der Beginn des Dreissigjährigen Krieges. Der Kampf um Böhmen. Quellen zur Geschichte des böhmischen Krieges (1618-1621). Prag (Wien, Köln, Graz) 1972. 
Winter, Adam: Wallfahrtsort Maria Stock. Bezirk Luditz in Böhmen. Selbstverlag Zu beziehen durch das Pfarramt Maria Stock, Post Luditz, Böhmen. Buchdruckerei „Gutenberg“, Graz. Graz 1934.