Vyprávění Miroslava Kolára o putování na Skokovské stezce
Putování za „Panenkou Skákavou“
Člověk dělá v životě všelijaké hlouposti, a rozdíl mezi nimi je ten, že ty poslední snad mají přece jen nějaký ten smysl.
Když jsem letos na jaře slyšel folkového zpěváka Petra Linharta vyprávět o turismem téměř nepolíbené krajině Karlovarského kraje, o místu, kde kdysi stávala vesnička Mariánské Skoky a zůstal jen kostel Navštívení Panny Marie, stodola, bývalá hospoda a hřbitov - vše v nedobrém stavu - začal jsem v zajetí své zvědavosti konat. V podobných případech to u mne probíhá vždy tak, že vezmu dobrou mapu, která mi odpoví na otázky: kde to je, co je kolem, jak se tam dostanu a vrátím zpět. Když jsem na internetu ještě prohlédl web bývalých Mariánských Skoků, rázem se přede mnou objevilo zadání: „Chlapče, nedá se nic dělat, do Santiaga de Compostela letos nepůjdeš, ale do Skoků po mariánské poutní trase Skokovská stezka, ano.“
Stezka je součástí projektu na rozvoj církevní turistiky a záchranu a obnovu kulturního bohatství řídce obydlené mystické krajiny Tepelské vrchoviny a Toužimské plošiny. V délce 59 km probíhá klikatě bez obvyklých turistických značek, často volnou přírodou po nezpevněných a neudržovaných komunikacích; od kláštera v Teplé přes Toužim do Skoků a odsud ještě po odchodné stezce do Žlutic v délce 8 km. Značení je provedeno sporadicky pouze jedním směrem (z Teplé), je užita zvláštní značka, která vychází z mariánské symboliky; tvoří ji čtvercové modré pole s bílou osmicípou mariánskou hvězdou. Systém značení se teprve postupně buduje, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.
Obdivuji ty, kteří se na podobnou cestu vydávají jen tak, s lehkým batůžkem, karimatkou, lahvinkou vody a mapkou staženou z internetu. A dojdou. Já bych to nedokázal; moje příprava zahrnovala odpovědi na otázky: jak se dostanu tam a zpět, kde budu spát, nebude pršet, nezabloudím a nezahynu? Všechny otázky byly důležité. Stačilo, abych první den při cestě vlaky do Teplé nestihl některý přestup, nestačil bych pak dojít do místa prvního noclehu a musel se vrátit domů. Také při souvislém dešti bych nedošel; měl jsem toho občas tak akorát při hezkém počasí. Na webu stezky je orientační mapka stezky a její podrobný popis. Měl jsem lepší orientační vybavení: turistické mapy Klubu českých turistů, na kterých je stezka též vyznačena a je možné se orientovat s užitím busoly. Ke společné cestě jsem nikoho nepřemluvil a věděl tedy, že půjdu tři dny často opuštěnou krajinou sám, bez možnosti doplnění jídla, vody. V mém požehnaném věku to mohl být problém. Ještě dva – tři dny před cestou jsem měl nutkání vše stornovat, ale do přípravy jsem investoval až příliš, a v pátek 20. července 2018 jsem vyrazil obtížen 10 kg v batohu, včetně trekových holí, spolehlivých to průvodkyň na mých dosavadních cestách.
Stezka začíná od kláštera premonstrátů Teplá; tady je možno získat v pokladně její hezkou mapu a poutnický pas. Kanonii premonstrátů v Teplé založil v roce 1193 český dvořan a knížecí správce pohraničního území západních Čech, Hroznata, který byl roku 1897 prohlášen za blahoslaveného a současně probíhá proces jeho svatořečení. Klášter v průběhu dalších let ovlivňoval dějiny západních Čech; premonstráti vedle hlavního poslání – vykonávání duchovní správy – zaváděli progresivní metody hospodaření, charitativní péči, vzdělávání a věnovali se vědám a umění.
Zmíněná mapa stezky upozorňuje poutníky na sedmdesát zajímavostí, které mohou cestou navštívit. K některým musí udělat menší či větší odbočení, jiné ani z časových důvodů nenajdou. Hned první den jsem tak kvůli únavě a času nevystoupil na 813 m vysoký Branišovský vrch, nehledal tam ruiny astronomické observatoře, kterou používal významný český učenec, astronom, člen řádu tepelských premonstrátů Alois Martin David, rodák ze zaniklé obce Dřevohryzy, místa, které jsem minul. Tam kde stezka překračuje Telecí potok „zářily“ konečně mariánské hvězdy a z velké info tabule jsem se dověděl, že úsloví „panenko skákavá“ je odvozeno od výrazu lidové zbožnosti „Panenka ze Skoků“, potažmo od obrazu Panny Marie Pomocné ze skokovského kostela.
První den putování jsem si také vyfotografoval středověký smírčí kříž na rozcestí v Dobré Vodě, od něhož cesta vedla – se zacházkou – ke Klášteru Matky Boží v Novém Dvoře. V letech 2000-2004 zde byl na ruinách dřívějšího barokního kláštera postaven klášter s novou funkcionalistickou stavbou kostela. Obnovu provedla odnož řádu cisterciáků - trapisté - , kteří se řídí Řeholí svatého Benedikta. Ta jim ukládá a usměrňuje každodenní život podle hesla „modli se a pracuj“. Jde o uzavřený řád stranící se kontaktů s okolním světem; návštěva kostela veřejností je možná v době bohoslužeb za určitých podmínek. Jako poutníkovi se mi podařilo prohlédnout si návštěvní místnost a koupit místní produkt – hořčici, vyrobenou podle receptu, který si trapisté přinesli z Francie, odkud přišli do Čech po roce 1989. Cestou dál jsem ještě odbočil k vyhořelému poutnímu kostelu sv. Blažeje a kolem Blažejovského rybníka, v horku a již dost unaven, došel do místa prvního noclehování, do Nežichova.
Do druhého dne cesty jsem si přivstal a od penzionu odešel již v sedm hodin. Měl jsem pocit, že neudělám ani krok a jen pomalu jsem se dostával do formy. Cesta vedla kolem Třebouňského vrchu, kde jsou desítky mravenišť. Odbočení z lesní cesty vedoucí do Bezděkova, do polí směrem západním, bylo dobře označeno mariánskou hvězdou. Další cesta značena nebyla, dobře jsem ale došel k vodojemu z roku 1912 a dále do obce Kosmová; v místním mini marketu doplnil zásoby jídla. Bylo už horko, měl jsem na zádech těžký batoh, kam včera přibyly různé suvenýry z Teplé a Nového Dvora. Pomocí busoly jsem se propracoval k nechráněnému železničnímu přejezdu v lese, ke trati vedoucí z Toužimi do Bečova nad Teplou. Pravě projížděl jeden motorizovaný vagon, tak jsem mu zamával a on na mě zahoukal. A šel jsem dál. Tělo se nacházelo ve zvláštním stavu, kdy nebylo polámané, jen ho prostupovala ochromující únava.
Červený kříž, opředený řadou tajemství a pověstí, jsem ve Lhotské lese samozřejmě již nenašel, ale za kapličkou, blízko místa kde se nalézala středověká ves Lhota, jsem přišel k „motýlímu ráji“; poletovali jich tady desítky, možná stovky. A nebyl jsem tady sám. Dal jsem se do řeči s mladým mužem, který chce natočit vysokorychlostní film o včelách a dalším hmyzu; ten pak při vlastním promítání zobrazí pohyb velmi zpomaleně. Jediným problémem prý budou finance. Za lesem bylo několik rybníků, došel jsem do obce Sedlo. Podle busoly dále, kolem bezhlavé sochy sv. Jana Nepomuckého a přes širé lány a meliorační stoku do Krásného Údolí.
Do Odolenovic a Přílez jsem nešel; čas pokročil a chtěl jsem zajít do infocentra v Toužimi. Cestu jsem si do Útviny zkrátil po E 49, široké silnici s novým povrchem a hustým provozem. Řidiči si tady na dvouapůlkilometrovém úseku rovném jak pravítko ověřují, jestli jejich „miláček“ nejezdí náhodou rychleji než jim bylo slíbeno. Chodec je tady nežádoucí a musí se důsledně držet co nejvíce vlevo. V Útvině jsem opět navázal na Skokovskou stezku a kolem rybníků došel v poklidu do Toužimi, kde jsem měl zajištěn druhý nocleh.
Město Toužim mě zklamalo. Infocentrum, které mělo být otevřeno do 18 hodin, bylo již před pátou zavřené. Toužimský kostel má sice novou fasádu, jeho blízké okolí, zeleň, je ale neupravené až hrůza, a bohoslužby se v kostele konají jen jednou do měsíce. V případě toužimského zdevastovaného zámku jsem se ale nedivil; jeho oprava by byla nad možnostmi města a čeká ho zřejmě osud mnoha našich hradů v dávné minulosti, bude rozebrán. Co tomu říká český král Jiří z Poděbrad, který se zasloužil o statut města, a jehož socha je nepřehlédnutelná na stejnojmenném toužimském náměstí, to opravdu nevím. Dal jsem si v restauraci U Čápa jednu Plzeň; ta byla bez chyby. A ubytoval se, osprchoval, oholil, najedl a šel spát.
Třetí a poslední den putování jsem na stezku vyšel opět brzy. Po silnici kde nic nejezdilo, do Radyně a dále na sever do Lachovic. Tady jsem opustil oficiální trasu stezky, mysle, že to bude kratší po cyklostezce 2233. A udělal velkou navigační chybu, když jsem do údolí řeky Střely šel po polní a dále lesní cestě. Když mi přes cestu ještě přeběhla kuna lesní, začaly problémy. Byl jsem v rokli s těžko prostupným porostem a dezorientován. V řečišti řeky Střely – díky suchu – protékalo jen málo vody a přešel jsem ji nesmočenou nohou. Ale, „kdybych tak měl koně“... Hrdinové westernů G. F. Ungera koně měli, a cesta pěšky jim dělala také velké potíže. Vyhrabal se z rokle, přede mnou byla velká pastvina do kopce a na horizontu jakési střechy. „Hurá, to budou Sovolusky, tam potřebuješ dojít, Mirku, tak do toho!“ Nebyly to Sovolusky, byl to Kozlov. Toto poznání mě zasáhlo do hlavy ještě více než krátce předtím elektrický ohradník, který jsem podlézal. Co teď?
Do přírody, která mě zklamala se mi nechtělo, tak jsem to vzal na jistotu oklikou po silnici přes Teleč. Auta jezdila, ale nebrala. „No, o co jde – konečně - nesu své hříchy ke skokovské panence, a ona určitě zohlední i mou výdrž.“ A neměl jsem vůbec hlad - jako zvíře -, které ví lépe než člověk kdy má dost. Takže, „v přírodě mozek bystří a vyhrává nad naříkáním břicha“. A basta! Ze Sovolusk to byla už pohoda; opět do údolí Střely po stezce a cyklostezce 2233. Když jsem přišel ke zřícenému Rohrerovu mlýnu, přešel Jesínský potok a spatřil mariánskou hvězdu říkající: „ Poutníku, opusť cyklostezku a jdi doprava“, věděl jsem, že mám vyhráno. Krpál po staré úvozové cestě jsem „vyběhl“, pak rovně po louce a sestup k Mariánské skalce a tady jsem Ho poprvé spatřil.
Historii i současnost barokního poutního kostela Navštívení Panny Marie ve Skocích popisuje hezky a obšírně zmíněná skládačka, mapa Skokovské stezky. Na základě zjevení P. Marie zde byla postavena v roce 1717 kaple zasvěcená Panně Marii Pomocné a byla sem umístěna kopie jejího obrazu z německého Pasova. Kaple se stala poutním místem, sloužily se tady mše svaté, byla povolena procesí. Kaple byla nahrazena větším kostelem, který byl vysvěcen 2. července 1738 k poctě Navštívení Panny Marie. Obraz P. Marie Pomocné přicházelo do Skoků uctívat až 40000 poutníků ročně. Úpadek poutního místa nastal v roce 1784, po zákazu poutí a procesí Josefem II. a zejména po roce 1945 v důsledku politických změn. Samotná obec Skoky byla zrušena v polovině 60. let 20. století v souvislosti s výstavbou blízké Žlutické vodní nádrže. Po roce 1989 se skokovský kostel stal „výzvou“ pro zloděje a vandaly a byl provizorně opraven. V současné době je přístupný zejména během letní poutní sezóny díky službě dobrovolníků. Poutní mše svaté se zde konají po celý rok a hlavní – Pouť ke svátku Navštívení panny Marie a Českoněmecká pouť porozumění – vždy o první červencové neděli a 1. května roku. Ve večerních hodinách, zpravidla o víkendech, tady probíhají koncerty v rámci označení Živé Skoky. Poutníkům je v duchu dávných poutnických tradic poskytnuta na požádání pitná voda a základní občerstvení, mají k dispozici ohniště, během poutní sezóny chemické WC a vodu pro základní hygienu. Mohou zde i přespat na tábořišti a v případě nepříznivého počasí pod střechou v bývalé stodole. V sakristii kostela jsou k dispozici propagační materiály, pohlednice, pamětní razítka, turistická známka, knihy.
Na místě jsem strávil asi dvě hodiny, prohlédl si interiér kostela a účastnil závěru mše svaté. Čekala mě ještě dost dlouhá cesta do Žlutic, odkud jsem měl vlakové spojení do Prahy. Ze Skoků tam vede odchodní část Skokovské stezky. Její popis byl natolik obecný, že jsem se rozhodl pokračovat po polní cestě do Polomu a odsud po červené turistické značce do Žlutic. Měl jsem ale štěstí. Do Polomu mě svezli manželé z Nejdku a dál sám po červené do Ratiboře. Tady mě vzal mladý muž do auta a dovezl až k vlaku. Stihl jsem spojení v 17:39 do Rakovníka, přestoupil do rychlíku a v Praze byl před devátou hodinou večerní. Byl jsem tomu rád, protože při užití dalšího a posledního spoje ze Žlutic, by to bylo až po půlnoci.
Co dodat na závěr? Především jsem rád, že se mé třídenní putování za „Panenkou Skákavou“ podařilo. A děkuji všem, kteří k tomu přispěli radou a konkrétní pomocí. Gestorem Skokovské stezky a péče směřující k záchraně a oživení kostela Navštívení Panny Marie a Skoků je Spolek Pod střechou, z.s., se sídlem ve Žluticích. Stará se obětavě a nezištně, v součinnosti s vlastníkem kostela, Kanonií premonstrátů Teplá. Jak rychle se obnova podaří, záleží ve značné míře na finančních prostředcích. Jaký ale bude budoucí duch tohoto místa s „geniem loci“, to záleží na tom, kam se bude naše společnost ubírat v příštích letech, záleží to na nás samých.
Možná, že zde pak vytryskne nová Mariánka, tedy mnoha pověstmi opředený a v minulosti prý ztracený Skokovský mariánský pramen.
Miroslav Kolár, červenec 2018
