Jdi na obsah Jdi na menu

Skoky, dříve též Mariánské Skoky, (německy Stock, Maria Stock)

Jiří Schierl
 
Dějiny obce Skoky
 
   Skoky vznikly snad již ve středověku, ale první písemná zmínka o nich se dochovala až z 28.12. 1513, kdy Egidius ze Štampachu daroval ves Skoky a tři selské dvory v Teleči s příslušenstvím své manželce Uršule, roz. z Reitenbachu, s tím, že po její smrti tyto připadnou jako nadání faře v Lukách. Uršula však závěť vykoupila a majetek odkázala svým synům Leonardovi a Mikulášovi ze Štampachu. V roce1557 získal hrabě Šlik Údrč a statek rozdělil na dva díly. 7 selských dvorů ve Skocích se dvěma loukami pod vsí připadly ke knínickému dílu. Ten byl Kryštofem Sommerem z Herstošic v roce1613 prodán společně s Údrčí Jáchymu Libštejnskému z Kolovrat. Martický díl s pěti poddanými v roce1591 držel Jan Ratibořský ze Chcebuze a roku 1616 jej Mikuláš Ratibořský prodal Jáchymu Libštejnskému, který pak oba díly údrčského statku spojil. V těchto dobách patřily Skoky k údrčské faře, která byla protestantská, také se měnilo složení obyvatel vsi, původně převážně české obyvatelstvo postupně podlehlo germanizaci a německé kolonizaci. V roce 1623 koupil statek Údrč horlivý katolík a protireformační komisař Severin Thalo z Horštejna, který své poddané vrátil ke katolické víře. Patrně tehdy byla ves přifařena ke žlutické faře. 16.6. 1629 statek prodal Juliovi Jindřichovi, vévodovi sasko-lauenburskému, ten jej pak připojil ke svému toužimskému panství. V roce 1651 bylo ve vsi 52 poddaných (z toho 9 na panském poplužním dvoře, který spravoval šáfář Georg Würkhner), bylo to 7 sedláků: Adam Siessner, Hans Carl, Hans Hasska (Jan Haška), Mathes Poplan, Hans Hammer, Vogt Janusska (Vojtěch Januška) a Gregor Raab, se 6 podruhy: Jacob Hasska (Jakub Haška), Jacob Dengel, Jacob Raab, Anders Brükner, Regina a Dorothea, a dále pastýř Martin. V l. 1689-1789 patřilo panství markrabatům z Baden-Badenu. Poté připadlo jako odúmrť na královskou komoru, která pak panství v roce 1791 rozparcelovala a propachtovala. Zbytek údrčského statku v 19. stol. vlastnili různí majitelé, např. Jan Hladík, Wilhelm von Neuberg i jedna firma z Rumburku. V l. 1904-1945 pak patřil rodině Hilschnerů. V roce 1869 měly Skoky 23 domů a 126 obyvatel, v roce 1900 již 27 domů a 144 obyvatel, v roce 1930 pak 26 domů a 158 obyvatel. V roce 1945 měly Skoky 134 obyvatel a 28 domů s 31 domácnostmi, v obci byly dva hostince, U Slunce čp. 11 a Schopfův čp. 21, fara, škola i obchod. Hospodařilo zde 22 sedláků, řemeslo provozovali jeden kovář, kolář a tesař. Rovněž zde působil spolek dobrovolných hasičů a Svaz venkovské mládeže. Po roku 1945 bylo německé obyvatelstvo Skoků vysídleno, část zdejších dvorů obsadili převážně dosídlenci z východního Slovenska. V roce 1950 zde bylo pouze 18 obydlených domů a 43 obyvatel. Někteří  z nich však Skoky opustili poté, co odmítli v 50. letech vstoupit do skoky-v-roce-1952-a-2007.jpgJZD, jejich majetky převzaly státní statky. Obec se již nepodařilo plně dosídlit, vyrabované, pusté a opuštěné domy byly poté zbořeny. V roce 1950 byla po zrušení tepelského kláštera opuštěna i fara, farnost s kostelem pak spravoval žlutický římskokatolický farní úřad. V roce 1961 žilo ve Skocích v několika málo obydlených domech již jen posledních 16 obyvatel. Definitivní zkázu dokonala výstavba Žlutické přehradní nádrže na pitnou vodu, dokončená v roce 1968. Skoky byly přehradou odříznuty od světa, zbývající obyvatelé byli, až na jednu ženu obývající bývalý Schopfův hostinec čp. 21, vystěhováni do okolních obcí, zbytek domů i s farou armáda srovnala se zemí, z celé vsi zůstal stát pouze dům čp. 21, jedna stodola, hřbitov, kaplička a kostel.  Poté, co zde v roce 1982 poslední obyvatelka pustnoucí obce tragicky zahynula, byl smutný osud Skoků zpečetěn. Její opuštěný dům začal chátrat stejně jako kostel i ostatní budovy, vše začala pomalu pohlcovat okolní příroda. Klid místa čas od času narušila jen některá ze dvou poutí a nebo příchod některého ze zvaných i nezvaných návštěvníků. Na kdysi velmi živou poutní tradici navazují v posledních desetiletích pouze dvě pravidelné církevní poutní slavnosti, které hojně navštěvují němečtí rodáci. Jejich organizaci nyní zajišťuje Svaz Němců v Čechách, region Chebsko. O obnovu Skoků jako poutního místa se na přelomu tisíciletí pokoušelo město Žlutice s německými rodáky, jejich společný projekt poutního centra však zůstal nerealizován. O zpustlý hřbitov a okolí kostela se začali starat od roku 1996 mladí lidé z občanského sdružení Rytmika ze Šumperka, kteří ve spolupráci se svou německou partnerskou organizací Junge Aktion z Ackermann-Gemeinde začali ve Skocích pořádat letní pracovní česko-německé tábory. Další aktivity na záchranu Skoků se objevily až v roce 2006, po těžkém poškození kostela zloději mědi, kdy se k výše uvedeným organizacím připojilo občanské sdružení Pod střechou z Toužimi, které se snaží ve spolupráci s Klášterem premonstrátů v Teplé a dalšími organizacemi i jednotlivci o záchranu a oživení Skoků v rámci svého projektového záměru pod názvem Skokovská stezka.
 
 
Dějiny Skoků jako poutního místa

    Počátky poutního místa spadají do vrcholného baroka, do období vrcholícího mariánského kultu. Tehdy ves patřila k faře ve Žluticích. Tamní farář, tepelský premonstrát P. Johann Rick, patrně nelibě nesl fakt, že Skočtí nechodili pravidelně do kostela, neboť cesta ze Skoků do vzdálených Žlutic byla dlouhá a za špatného počasí nepohodlná. Proto někdy na počátku roku 1717 si po mši svolal 10 skockých sedláků a vyzval je, aby se každý 10 zlatými složili na stavbu kaple a ulití zvonu pro kapli ve Skocích, kde by se mohli společně modlit. Sedláci však faráři oponovali, že jsou stejně dobrými křesťany a farníky jako jejich otcové a dědové, kteří se bez kaple také obešli, nakonec však přislíbili kapli postavit. Ovšem na slib rychle zapomněli a ke stavbě kaple se neměli. Výzvy nakonec uposlechl pouze jeden z nich, zbožný sedlák Adam Lienert, otec 7 dětí. Ve snu se mu měla zjevit Panna Marie, aby mu tak připomněla slib daný ve žlutickém kostele. Proto prodal jednoho ze svých 4 koní za 25 zlatých. Za ně si v Toužimi zajistil zedníka (při cestě našel tři krejcary, které propil se zedníkem na uzavření smlouvy a část věnoval toužimskému kostelu), ve Žluticích pak tesaře. Panský úřad v Údrči daroval na stavbu kaple 2 klády na dřevo a 200 cihel. Lienert vybral pro kapli na radu P. Ricka zasvěcení Panně Marii Pomocné, proto dal pro kapli vymalovat u malíře Johanna Wolfganga Richtera, toužimského měšťana, kopii známého zázračného obrazu Panny Marie Pomocné z německého Pasova. Obraz byl zhotoven za 8 dnů a stál 9 zlatých. 29. září 1717 byla kaple vysvěcena P. Rickem. Měla obdélný půdorys, byla 4 sáhy dlouhá a 2 sáhy široká (cca 7 x 3,5 m), zděná, klenutá, se dvěma okny, střecha byla kryta šindelem a měla věžičku se zvonem (ulit v Praze za 30 zl.). V roce 1727 nechal Lienert vymalovat u toužimského malíře do kaple ještě obrat sv. Kateřiny a v roce 1733 byla ke kapli přistavěna dřevěná předsíň. Modlitby a prosby k P. Marii ve skocké kapli byly účinné, příchozí hledali zejména přímluvu za uzdravení. Právě četná zázračná uzdravení podnítila příliv dalších stovek a posléze i tisíců poutníků ze širokého okolí, kteří namísto poutě do vzdáleného Pasova, putovali do Skoků. Lienert inicioval svou vrchnost, markraběnku Sibylu Augustu z Báden-Badenu, která se v roce 1732 obrátila na pražského arcibiskupa Daniela Josefa Mayera von Mayern a požádala pražskou arcibiskupskou konzistoř o svolení konat v kapli mše svaté a o vyšetření zdejších zázraků. Na podzim 1732 přijela do Žlutic vyšetřovací komise ve složení přísedící arcibiskupské konzistoře Maxmilián Wietrowski a sekretář Johannes Gallasch. Za účasti Josefa Haberkorna pak 11 dnů vyšetřovala poutníky. Za svou činnost dostali komisaři od panského úřadu odměnu 120 a 60 zlatých. Komise zaznamenala různá vyslyšení modliteb a zázraky, zejména zázračná uzdravení poutníků z okolí (celkem bylo vyslechnuto 18 měšťanů, řemeslníků a poddaných z okolních měst a vsí). Např. toužimský purkmistr a pekař Albrecht se během krupobití mezi osmou a devátou hodinou večer modlil společně se ženou k P. Marii ve Skocích, aby uchránila jejich pole. Kroupy padaly velké jako vejce, manželka slíbila obětovat dvě svíce po 15 krejcarech. Když bouře přešla, vzali lucernu a šli na pole. Jejich pole bylo jako zázrakem nepoškozeno, okolní pole byla potlučena kroupami. Z vyslýchaných poutníků se většina modlila za uzdravení, jiní za odpuštění platu za dříví, za uzdravení chromého koně či za ochranu před krupobitím. Na základě šetření byl arcibiskupskou konzistoří skocký „pasovský“ obraz P. Marie Pomocné prohlášen dekretem z 28. listopadu 1733 pouze za dobrý a dobročinný, nikoliv za zázračný a milostivý, což však příliv dalších poutníků nijak neomezilo.  Dekretem z 3. dubna 1734 arcibiskupská konzistoř povolila zřídit v kapli oltář a konat mše svaté. První se uskutečnila již 16. dubna. Současně byla tepelským opatem zřízena mariánská kongregace, která postupem doby měla  tisíce členů a pečovala o rozvoj poutního provozu. O dva roky později povolila pražská konzistoř konání procesí do Skoků, první se konalo pod vedením P. Johanna Altmanna z Buškovic (Puschwitz) 16. června 1736, v tomto roce dosáhl počet poutníků 29.350, kteří přícházeli i ze vzdálených míst českého vnitrozemí, z Plzeňska, Plaska, či Rakovnicka. Věhlas poutního místa a zdejšího obrazu P. Marie Pomocné se šířil po širokém okolí a dodnes přežívá ve známém českém rčení „panenko skákavá“.  V následujícím roce 19. září římská kurie povolila při kostele ustavení mariánského bratrstva a povolila vydávání odpustků při mariánských svátcích. V tomto roce počet poutníků dosáhl již 35.300 osob. Příliv poutníků a obětních peněz, v l. 1728-39 bylo na sbírkách od poutníků shromážděno jmění ve výši 12.522 zlatých, podnítilo skockou vrchnost, markraběte Ludvíka Jiřího z Baden-Badenu, k rozhodutí nahradit kapli větším kostelem. Návrh stavby byl zadán 22. dubna 1736 staviteli Johannu Schmiedovi (též Schmidovi), měšťanu z Útviny. Jím podepsaný plán kostela s rozpočtem ve výši 9.548 zlatých a 22 krejcarů byl prostřednictvím vrchního inspektora dvorního úřadu v Ostrově Kliegla 8. června 1736 předložen markraběti a poté také pražské konzistoři ke schválení. Schmied patří mezi významné regionální barokní stavitele, kromě Skoků realizoval také monumentální poutní kostel sv. Anny v Sedleci u Karlových Varů (1738-1745) a barokní přestavbu kostela Narození P. Marie v Toužimi a novostavbu fary tamtéž (1738-1742). 23. října 1736 položil tepelský opat Raimund Schimanowsky základní kámen a již 29. března 1738 byl kostel zasvěcený Navštívení Panny Marie (původně slaven 2. července) slavnostně vysvěcen za účasti tepelského opata Hieronyma Francisca Ambrose a dalších 20 prelátů a jiných duchovních, patrona kostela, markraběte bádenského, zastupoval jeho vrchní inspektor a dvorní rada Kligl z Ostrova, který 15. července zaslal markraběti zprávu o průběhu slavnosti. Poutníků se zde sešlo na 8.000 z okolních farností, bylo pro ně vystaveno 21 sudů s pivem. Během stavby (patrně z popudu markraběte s ohledem na přebytek pěněz na realizaci stavby) došlo ke změně původního plánu, namísto jednověžového průčelí bylo vybudováno dnešní monumentální průčelí dvouvěžové. Kostel byl spravován žlutickou farou na panství Kokořovců, patronátní právo však patřilo skocké vrchnosti, Bádenským, což způsobilo spory mezi oběma feudály. Markrabě Ludvík Jiří začal bez zemského povolení čepovat ve Skocích pro poutníky vlastní pivo a kontroloval obětní peníze od poutníků. To nelibě nesli Kokořovci, kteří hájili zájmy své patronátní žlutické farnosti. Bádenští využili svých dobrých styků s tepelským opatem, který na papeži Benediktu XIV. získal v 9. prosince 1740 exempční bulu, kterou byl kostel ve Skocích vyjmut z pravomoci pražského arcibiskupství a tedy i fary ve Žluticích a přifařen k tepelské klášterní farnosti. V témže roce, 9. července, byl slavnostně za účasti chotěšovského probošta Kryštofa Schmiedla přenesen skocký obraz Panny Marie Pomocné z malé provizorní kaple na oltář do kostela, patrně tehdy byl obraz i korunován, doplněn o zlatou korunku s umělými kameny. Spory obou feudálů však pokračovaly dále, nakonec rozhodla až císařovna Marie Terezie a svým dekretem z 2. dubna 1746 rozhodla o přidělení kostela do duchovní správy fary ve Žluticích, udělila Kokořovcům právo být přítomní při otvírání schránky na obětní peníze a Bádenským zakázala ve Skocích výčep piva a přikázala úhradu vzniklých škod. Skoky byly povýšeny na klášterní superiorát (řeholní dům) a 2. července 1748 jej slavnostně převzal první představený - superior P. Rick. V tomto roce přesáhl počet poutníků již 40.350 věřících. Definitivní tečku za spory udělalo zřízení lokalie (samostatné duchovní správy) v roce 1749, současně byl zřízen hřbitov. Patronátní práva ke kostelu zůstala údrčskému statku, který byl později rozparcelován a vlastní velkostatek prodán. K nově vzniklé lokálii byly přifařeny ještě obec Mlyňany (něm. Lindles) a osady Martice (něm. Maroditz) a Dolánky (něm. Dollanka) včetně Rohrerova mlýna. V roce 1857 byla lokálie povýšena na farnost. Po zákazu procesí Nařízením o pořádku služeb božích, vydaný Josefem II. v dubnu 1784, poutí a poutníků do Skoků výrazně ubylo. Kostel začal chátrat, patronátní údrčský velkostatek omezil údržbu stavby a malá farnost nestačila údržbu sama financovat. Již v roce 1838 jsou zaznamenány závažné škody, zejména na střeše kostela, nakonec musela být kostelní loď pro bohoslužby zcela uzavřena. Změnu k lepšímu přineslo až převedení patronátu z údrčského velkostatku na tepelský klášter 27. prosince 1902. Jeho opat Gilbert Johann Baptist Helmer nechal kostel v roce 1903-4 opravit a současně dal vystavěl novou velkou faru - superiorát. V rámci této obnovy se plánovalo rozšíření terasy o nové dvouramenné schodiště se sochařskou výzdobou. Po letech stagnace se péčí tepelského kláštera začala obnovovat mariánská poutní tradice. S vyjímkou válečných let přicházejí do Skoků opět tisíce českých i německých poutníků z blízkého i vzdáleného okolí. Do poutního provozu negativně zasáhly poválečné události po roce 1945, nejdříve to bylo vystěhování německého obyvatelstva ze Skoků a celého regionu, včetně německých řeholníků z tepelského kláštera. Atmosféru této doby nejlépe vystihuje vzpomínka účastníka poslední pouti německých kozlovských farníků do Skoků. Další ránu Skokům přinesly politické změny po roce 1948, kdy se moci zmocnili komunisté. Jejich tehdejší státní bezpečnost StB v noci z 13. na 14. dubna 1950 v rámci tajné celostátní operace „K“ internovala premonstrátské řeholníky z Teplé i skockého superiora a jejich klášter uzavřela, zestátnila a přeměnila na kasárna, skockou klášterní farnost převzala do správy římskokatolická farnost Žlutice. Změna obyvatelstva, společenské i politické změny a perzekuce církve negativně ovlivnily poutní život Skoků, přesto však zcela nezanikl. Účastníci poutí byli sledováni agenty StB, byl zakazován prodej občerstvení a suvenýrů, přístup do Skoků znemožňovaly umělé překážky na cestách. K určitému oživení došlo koncem 60. let 20. století, kdy se v důsledku uvolnění poměrů začínají poutí ve větší míře zúčastňovat němečtí vysídlenci. Kostel se v roce 1958 stal státem chráněnou kulturní památkou a byl státem udržován a opravován, v 70. letech byla vyměněna střešní krytina a osazeny ochranné sítě do oken. Po obnovení řeholní kumunity premonstrátů v Teplé v roce 1990 se kostel vrátil zpět do majetku obnovené kanonie. Kdysi velmi živá duchovní a poutní tradice Skoků se po polovině 20. století zredukovala pouze na hlavní pouť 2. července (resp. první neděli v červenci) ke svátku zasvěcení kostela. Po reformě římského kalendáře „Calendarium Romanum“ v roce 1969 byl svátek Navštívení Panny Marie přesunut z 2. července na 31. května, ale pouť ve Skocích se začala konat 1. května. Původní tradiční červencový termín však zůstal zachován a tak se zde nyní pořádají dvě pravidelné církevní poutě ročně, hojně navštěvované německými rodáky, které v posledních letech organizuje Svaz Němců v Čechách, region Chebsko, s podporou Kanonie premonstrátů v Teplé a Plzeňské diecéze, jejíž biskup Mons. František Radkovský zpravidla celebruje květnovou poutní mši.  

Superioři ve Skocích :
1748-1756 Johann Rick
1756-1775 Andreas Linxweiler, zavedl zaznamenávání skockou Pannou Marií
                vyslyšených proseb a beficií (milostí a vyslyšených modliteb)
1775-1788 Maximilian Schwager
1789-1798 Thaddäus Meixner
1798-1808 Nepomuk Koller
1809-1812 Raimund Czerwenka
1812-1813 Kandidus Weismann
1813-1816 Franz Gruhs
1817-1821 Ludwig Wurtinger
1821-1828 Christian Reichl
1828-1832 Anton Vogl
1832-1837 Paul Frey
1837-1847 Leopold Schon
1847-1856 Raphael Schierl, podle vlastních zápisů byl skrze Panu Marii ve Skocích
                zbaven nemoci a z vděčnosti pak zasvětil svůj život službě Paně Marii
1857-1877 Johann Weimann
 
Od povýšení Skoků na farnost v roce 1857 následovali:
1877-1881 Michael Matousek
1881-1885 Arnold Rauwolf
1885-1887 Johann Leibl
1887-1890 Cölestin Jana
1890-1897 Thomas Klement
1897-1899 Sigismund Hanika
1899-1901 Stephan Uhl
1901-1905 Thomas Klement
1905-1911 Emanuel Stillip
1911-1915 Maximilian Gröschl
od 1915 Ferdinand Schöppl
Kromě superiorů sloužili ve Skocích také pomocní kněží (vysílaní z tepelského kláštera během poutní sezóny), dříve zde po celý rok byli kaplani, kteří v zimě vypomáhali v okolních farnostech, např. Evermod Parchhansl a od roku 1898 zasloužilý knihovník Milo Nentwich, od roku 1902 zde byli kaplani jen během léta.

 

Památky Skoků 

Poutní kostel Navštívení Panny Marie

   Kostel je barokní novostavbou z let 1736-38, od stavitele Johanna Schmieda z Útviny, na místě kaple, založené v roce 1717, opravován v 19. století a v roce 1903 celkově obnoven (nově postaveny střechy a klenba lodi). Staveniště na dně svažité a protáhlé nevelké návsi, snad i s návesním rybníkem, neumožnilo stavbu obvykle orientovaného chrámu. Kostel byl postaven na umělé terase, kterou odvodňují dvě průlezné štoly ústící pod kostelem do malého rybníčku, neúnosné podloží pod základy kostela mají zpevňovat dubové rošty či piloty. Terasu, v zadní části zahloubenou do terénu a zajištěnou opěrnou zdí, pak lemuje ohradní zídka prolomená brankami s barokními kovanými mřížemi a na jihovýchodě schodištěm. Kostel je jednolodní, k obdélné lodi přiléhá obdélný presbytář s postranními obdélnými sakristiemi (jedna z nich, označená bádenským erbem na mříži okna, sloužila i jako panská oratoř) se zaoblenými nárožími, a monumentální dvouvěžové průčelí s prostorem předsíně a kruchty v patře. Původní Schmiedův plán však počítal jen s jednou věží. Boční fasády lodi jsou členěny pilastry a obdélnými polokruhově zakončenými okny, v ose mělké rizality s trojúhelnými štíty, trojúhelný štít je i na závěrové stěně. V hlavním průčelí jsou obdélná okna, obdélný portál s lemujícími pilastry a znakem tepelského opata Dr. Gilberta Helmera v nadpraží z roku 1903; nad volutovitě se stáčející římsou průčelí jsou věže s polokruhově zakončenými okny, nárožními pilastry a profilovanými, ve středu vydutými římsami; věže jsou zastřešeny cibulovými báněmi s lucernami, střecha kostela je mansardová s vikýři a se sanktusníkem nad lodí. Vchody kostela uzavírají těžká železná vrata s kovanými motivy lilií a hvězd v diagonální mříži. V dnes zazděných nikách bočních průčelí lodi byly umístěny venkovní zpovědnice (umožňovaly rychlejší „odbavení“ velkého počtu poutníků před poutními bohoslužbami). Loď je sklenutá falešnými klenbami, třemi plackami na pasech (dřevěná omítnutá konstrukce pochází z roku 1903) sbíhajících na sdružené pilastry, které člení i stěny presbytáře. Na klenbách lodi fresky od prof. Karla Krattnera ve štukových rámech, s výjevy Narození P. Marie, Nejsvětější Trojice a Nanebevzetí P. Marie, doprovázené menšími freskami čtyř proroků - sv. Izajáše, Jeremiáše, Ezechiela a Daniela, a čtveřicí církevních otců - sv. Augustina, Řehoře Velikého, Ambrože a Jeronýma. Klenby presbytáře, sakristií a předsíně jsou zděné. Ve zkosených koutech lodi a presbytáře niky. Kruchta je dřevěná s vydutou předprsní. V přízemí východní věže mariánská kaple s oltářem, v západní věži umístěno schodiště, pod ním komora a sklípek pro uchovávání potravin poutníků. Ve zvonových patrech věží zvonové stolice z roku 1904, ve východní věži pro dva zvony (původní malý o hmotnosti 140 kg s laděním na tón Es a prostřední ulitý roku 1936 o hmotnosti 247 kg s laděním na tón C), v západní věži pro jeden velký zvon (nově ulit v roce 1936, o hmotnosti 500 kg s laděním na tón As). Velký a prostřední zvon byly zabrány pro válečné účely za I. a jejich náhrady z roku 1936 pak znovu za II. světové války. Čtvrtý zvon byl zavěšen ve věži sanktusníku a byl ovládán od oltáře lany a pákovým táhlovým mechanismem v krovu. V ohradní zídce za kostelem litý kříž na kamenném soklu z roku 1848, v brankách byly kované mříže. Kostel se po 3. květnu 1958 stal státem chráněnou kulturní památkou a pod č. 23046/4-1027 byl zapsán do rejstříku Ústředního seznamu kulturních památek, v polovině 70. let 20. století se pak dočkal i obnovy střešní krytiny a osazení ochranných sítí do oken, interiér byl v relativně dobrém stavu a inventář neporušený a takto byl také v roce 1990 vrácen tepelským premonstrátům.  Následně byl nezajištěný kostel několikanásobně vyloupen a vyrabován, v roce 2006 zloději mědi těžce poškodili báně věží, jejich lucerny a také sanktusník nad hlavní lodí byly strženy na zem, nyní probíhá jejich postupná obnova.

Původní zařízení: Hlavní oltář atypický, uzpůsobený pro poutní provoz a uctívání zdejšího obrazu, baldachýnového typu z doby kolem roku 1760, s baldachýnem na čtyřech točených sloupech nad menzou s tabernáklem, v zadní stěně oltářního stolu řada otvorů patrně pro vkládání zásuvek s drobnými devocionáliemi poutníků k jejich posvěcení; za oltářem obrazový oltář koncipovaný jako symbolická nebesa s kulisovitě řazenými dřevěnými stěnami se sochami andělů a holubicí Ducha sv., mezi nimi dvouramenné schodiště. Na poprsni schodiště pevný oltářní rám obrazu a v něm pohyblivě osazen obraz zdejší poutní Madony (předlohou k němu byl oltář s obrazem P. Marie Pomocnice v Pasově) z roku 1717 od toužimského malíře Johanna Wolfganga Richtera (obraz byl pro poutníky vysouván z pevného rámu oltáře na zadní stěnu, kde bylo umístěno madlo a pod ním kasička na obětní peníze sloužící zároveň i jako klekátko a stupínek); na zadní stěně reliéfní výzdoba s erbem tehdejších patronů kostela markrabat z Baden-Badenu pod obrazem; po stranách oltáře, nad brankami (symbolizujícími nebeské brány uzamčené klíčem sv. Petra) schodiště "do nebes", sochy rodičů P. Marie, sv. Jáchyma a Anny. Chórová přepážka s bočními vrátky pro přístup poutníků k oltáři, nad triumfálním obloukem reliéfní znak tepelského kláštera. 

Boční oltáře v lodi z doby kolem roku 1760, panelové s řezanými křídly:
- na oltáři sv. Josefa obraz sv. Josefa, sochy sv. Zachariáše a Alžběty, obraz Nejsvětější Trojice v nástavci a reliéf Útěku do Egypta na predele;
- na oltáři sv. Jana Nepomuckého obraz sv. Jana Nepomuckého, v nástavci obraz sv. Václava, na predele reliéf Svržení sv. Jana Nepomuckého do Vltavy.
Kazatelna z roku 1767 s reliéfem Zvěstování P. Marie (datovaná a signovaná truhlářským mistrem, nápis informuje o obnově v l. 1903-4 pozlacovačem Maxem Eberlem z Karlových Varů).
Bohatě vyřezávané lavice z 19. století, zpovědnice též bohatě řezané z téže doby, se soškami na stříškách. V rozích lodi ve výklencích nad bočními oltáři dřevěné sochy sv. Gilberta a sv. Norberta, pod kůrem pak Krista a Immaculaty (Neposkvrněné Panny Marie). 
Křtitelnice z umělého mramoru ve tvaru polokoule s geometrickým ornamentem.
V presbytáři a v kapli v podvěží kopie obrazu zdejší P. Marie z 2. poloviny 18. století; sošky sv. Václava, Madony, sv. Anny Samétřetí, socha sv. Jana Nepomuckého z 19. století; na stěně presbytáře v zasklené skříni čtyři relikviáře z 2. poloviny 18. století (tři ve tvaru monstrance), na jednom vytepán obraz zdejší poutní Madony.
V oknech mezi sakristiemi a presbytářem osazeny bohatě kované mříže z pol. 18. století s erby patronů kostela markrabat z Baden-Badenu a tepelského kláštera, dochovány původní skleněné výplně, spodní díly oken jsou posuvné. 
Malovaná okna zhotovena Mayerovým dvorním uměleckým ústavem v Mnichově, na západní straně od jihu (věže) motiv sv. Anny a sv. Marie, Navštívení P. Marie, sv. Josefa, na východní straně lodi od jihu (věže) motiv sv. Alžběty, Zvěstování P. Marie, sv. Michael, v presbytáři na západní straně okno s motivem sv. Heřmana Josefa a se signaturou výrobce, na východní straně sv. Gilberta.
Nynější varhany na kruchtě jsou z roku 1906, s pseudobarokním prospektem, za 6.800,- rakouských korun je postavil Kryštof Müller z Úšovic u M. Lázní. Mají moderní konstrukci s pneumatickou trakturou (ovládáním), tři rejstříky (dva manuální po 56 notách a jeden pedálový s 27 notami) s 30 dispozicemi. Na hlavním průčelí ve štítu tepaný reliéf s obrazem zdejší poutní Madony. Výše uvedený popis zobrazuje stav kostela před devastací. Po nájezdech lupičů a vandalů po roce 1993 byl veškerý hodnotný inventář a zařízení kostela postupně zcizen nebo zničen, zbytek byl z kostela odvezen a uložen v klášterním depozitáři. Dnes si lze jen obtížně představit pocit, který vyvolávalo pomalé stoupání po schodišti nádherného oltáře k pomyslným nebesům, kde obklopena krásou a anděly spočívala královna nebes, Panna Marie, aby zde vyslyšela prosby poutníků.    
 
 
Další památky a zajímavosti Skoků

Fara – jihovýchodně od kostela, pod bývalou hospodou čp. 21, se rozkládají pozemky bývalé fary. Z teras, které dotvářejí charakteristický obraz spodní části bývalé návsi, je pěkný výhled na kostel. V zadní části pozemku se nacházela nová skocká fara. Byla postavena stavitelem Ferdinandem Schindlerem z Podbořan za 44.466,19 rakouských korun, základní kámen byl položen 29. dubna 1904 v 5 hodin a stavba dokončena 11. června 1904. Fara měla vlastní samostatný vodovod. 
Bývalý Schopfův hostinec čp. 21 – východně od kostela leží jediná z dochovaných skockých usedlostí, objekt bývalého hostince (původní německý nápis GASTHAUS je dodnes ještě čitelný) byl obydlen až do roku 1983.
Pozůstatky zástavby – kolem dnešního kostela se v zeleni dosud dochovaly základy i celé zdi dvorů zbořených v letech 1950-1969, někde se dochovaly i studny a odpadní jímky (pozor, nejsou zajištěné), klenuté sklepy domů, opěrné zdi teras nebo ohradní zdi jednotlivých usedlostí. V dolní části návsi dosud stojí jedna ze stodol.  
Hřbitov s márnicí – Založen roku 1749 na severovýchodním okraji zaniklého sídla, na hřbitově dochovány náhrobky německých obyvatel i poválečných dosídlenců, mimo jiné také náhrobky potomků zakladatele zdejší kaple, rodiny Lienertů. Hřbitov byl částečně obnoven křesťanskou českou a německou mládeží před rokem 2006. 
Kaplička Panny Marie – stojí na jihovýchodním okraji obce, drobná stavba z 1. pol. 19. století, obdélná s polokruhově zakončeným vstupem, sedlovou střechou a valenou klenbou. Nyní postupně obnovovaná dobrovolníky.
Rosamův kříž U Křížku - při cestě k Polomu, původně litý (v roce 2008 ulomený a zcizený), na kamenném soklu se jménem donátora Josepha Rosama, letopočtem 1833 a vojenským znamením. V poslední době tradiční místo zahájení pouťového procesí. V roce 2009 byl ostrovskými dobrovolníky osazen nový kovaný svazkový kříž.
Starkův křížek ve farní zahradě – dochován jen podstavec křížku, v roce 2010 byl dobrovolníky z Plzeňska osazen nový kovaný kříž. Na území zaniklé obce a v jejím okolí se nachází ještě mnoho dalších poničených křížků a božích muk.
Stříbrné jámy – skalnaté strže při cestě ze Skoků k Hablovu mlýnu na Střele nevznikly dolováním stříbra, jak by se mohlo zdát podle názvu místa, ale patrně těžbou stavebního kamene. Zdejší hornina obsahuje slídu, která se na slunci třpytí a vytváří tak iluzi stříbra.
 
 

Skoky v současnosti

Poutě a poutní provoz: V poslední době je kostel využíván ke dvěma tradičním církevním poutím (1. května a o nejbližší neděli k 2. červenci), které organizuje Svaz Němců v Čechách, region Chebsko, ve spolupráci s Klášterem premonstrátů Teplá a o. s. Pod střechou. V současné době organizátoři usilují o obnovu tradiční světské části poutí s nezbytnými pouťovými atrakcemi, trhem, s možností posezení, občerstvení a s kulturně společenským programem. O znovuoživení poutní tradice usiluje projekt poutní Skokovské stezky.

Záchrana a obnova kostela a Skoků: V současné době se připravuje záměr na záchranu a obnovení kostela, který spočívá v jeho využití pro poutní turistiku. Připravovaná etapová poutní a naučná stezka propojí klášter v Teplé se Skoky. Bližší informace o projektu Skocká stezka a o organizaci obnovovaného, zatím jen sezónního poutního provozu lze nalézt v rubrice Skokovská stezka a některé informace případně také na internetové stránce občanského sdružení Pod střechou: (web dočasně mimo provoz)
Studentská výzkumná práce Vývoj kulturní krajiny v okolí zaniklé vsi Mariánské Skoky Soukromého reálného gymnázia Přírodní škola, o. p. s., o Skocích z roku 2009 je přístupná na internetové stránce: www.tepelsko.czweb.org


Na záchranu kostela je možno přispívat na zvláštní účet vlastníka,
Kláštera premonstrátů v Teplé,
číslo účtu: 3733058, variabilní symbol 23046, konstantní symbol 0558.


Na záchranu a obnovu kostela je možno přispět finančním darem i přímo v kostele, pokud je otevřen. Rovněž je možno přispět pracovní činností v rámci některé z vyhlašovaných dobrovolnických brigád nebo materiální či technickou pomocí při údržbě kostela a úpravě jeho okolí, například opravě těžko sjízdné přístupové cesty, či vybavením kostela nezbytným nářadím a technikou (např. lopata, hrábě, krumpáč, kolečko, křovinořez, pila, elektrocentrála).  

Současně nyní probíhají s podporou Karlovarského kraje, Ministerstva kultury ČR a dárců stavební práce na obnově nedávno poškozených bání obou věží a sanktusníku, v roce 2009 však byly kvůli nedostatku financí práce zastaveny. 
 
Zpřístupnění kostela a jeho prohlídky:  Kostel bývá přístupný během tradičních poutí a dále příležitostně ve spolupráci s o. s. Pod střechou, během brigád a dalších akcí zde pořádaných. V rámci studentského dobrovolnického projektu Živé Skoky a také v rámci záhájení sezónního poutního provozu souvisejícího s poutní Skockou stezkou je kostel zpřístupněn od roku 2008 i během letních prázdnin. Po domluvě je možné zajistit zpřístupnění kostela a jeho prohlídku i mimo uvedené akce a poutní sezónu.
Termíny otevření kostela pro veřejnost a termíny dalších kulturních, společenských a dobrovolnických aktivit jsou pravidelně uveřejňovány na těchto stránkách v rubrice Aktuality a Otevřeno.
 
 
 
Literatura a prameny:
Archiv kláštera premonstrátů Teplá, archivní fond Klášter Teplá.
Brandl, Benedikt, Dr.: Zur Geschichte der Walfahrtskirche und Pfarrei Maria Stock bei Lutitz, 1925.
Fiala, Jaroslav PhDr.: K počátkům poutního místa Skoky, in IX. historický sborník Karlovarska, Karlovy Vary 2003.
Fischer, Eduard, P., S. J.: Besuch des Gnadenbildes Maria Stock. Mit oberhirtlicher Benehmigung. Im Selbswerlage – Buchdreuckerei „Austria“ Franz Doll, Wien, Wien, 1909.
Franz, Georg Hrsg.: Briefe und Akten zur Geschichte des Dreißigjährigen Krieges. Neue Folge: Die Politik Maximiliams I. von Bayern und seiner Verbündeten 1618-1851. Erster Teil, Erster Band: Januar 1618-Dezember 1620. München (Wien) 1966.
Frind, Anton: Kirchengeschichte Böhmens. Bde 1-4. Prag 1864-1878.
Gindely, Anton: Rudolf II. und seine Zeit: 1600-1612. 2 Bde. Prag 1868.
Hantsch, Hugo: Die Geschichte Österreichs. Erster Band. 4. Auflage. Graz (Wien, Köln) 1959.
Hartinger, Walter: Mariahilf ob Passau. Passau 1985.
Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005. Český statistický úřad. Praha 2006.
Kaak, Hans-Georg: Markgräfin Sibylla Augusta. Konstanz 1983.
Parker, Geoffrey: Der Dreißigjährige Krieg, aus dem Englischen von Udo Rennert. Frankfurt/Main 1987.
Polišenský, J. V.: The Thirty Years* War, transl. by R. Evans. London 1971.
Schopf, Alfred Dr.: Der Architekt der Kirche in Maria Stock. In Heimatbrief für den Kreis Luditz-Buchau und Deutsch-Manetin. Jahrg. 42, Folge 10 (Nov. 1990), str. 2.
Schopf, Alfred, Univ.-Prof. Dr.: Die Wallfahrt zu Maria-Stock.
Schopf, Alfred, Dr.: Das erste Stocker Fest. In: Heimatbrief für den Kreis Luditz-Buchau und Deutsch-Manetin. Jahrg. 43. Folge 1 (Januar 1991). str. 10-11 und Folge 2 (Febr. 1991), str. 3.
Sturmberger, Hans: Georg Erasmus Tschernembl: Religion, Libertät, Widerstand. Graz 1953.
Toegel. Miroslav Hrsg.: Documenta Hohemica Bellum Tricennale Illustrantia, Tomus II: Der Beginn des Dreissigjährigen Krieges. Der Kampf um Böhmen. Quellen zur Geschichte des böhmischen Krieges (1618-1621). Prag (Wien, Köln, Graz) 1972. 
Winter, Adam: Wallfahrtsort Maria Stock. Bezirk Luditz in Böhmen. Selbstverlag Zu beziehen durch das Pfarramt Maria Stock, Post Luditz, Böhmen. Buchdruckerei „Gutenberg“, Graz. Graz 1934.                                                  
 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Skoky jako Maria Stock